Jak dlouho žijí veverky (a proč)?

Přesná odpověď: 6-12 let

Veverky jedí hlavně ořechy a ovoce. Jsou dost hlasití a v nebezpečí křičí jako „čip-čip-čip“. Jsou to městští oportunisté, snadno se ochočí a naučí se přijímat potravu od lidí. Přirozeně aktivní a jejich aktivita dosahuje v období páření šílenství.

Mají tendenci být velmi opatrní se zdroji potravy, hlídají je a chrání před jinými ptáky a veverkami. Palmová veverka je velká asi jako velký chipmunk s huňatým ocasem, o něco kratší než její tělo. Má krémově bílé břicho a ocas, pokryté střídavě dlouhou černou a bílou srstí.

Uši jsou malé, trojúhelníkového tvaru a mláďata veverek jsou mnohem světlejší barvy, s věkem postupně tmavnou.

Jak dlouho žijí veverky?

Nejdelší zaznamenaná délka života veverky obecné ve volné přírodě je 10 let. V zajetí se veverky dožívají až 8 let.

Průměrná délka života veverek orientálních ve volné přírodě je 8 až 18 let. Většina veverek zemře před dosažením dospělosti. Je známo, že veverčí samice se dožívají v průměru 13 let a samci v průměru až 8 let a mnoho let, dožívají se až 18 let, což je ve srovnání s ostatními zvířaty dlouhá doba.

Veverky jižní žijí ve volné přírodě od tří do pěti let. Ve srovnání se svými nelétavými příbuznými žijí veverky jižní ve volné přírodě kratší život. V zajetí mají tendenci žít déle a průměrně se dožívají 10 let, jeho maximální věk v zajetí je 19 let.

Veverky šedé se ve volné přírodě dožívají až 12 let, v zajetí se jejich životnost prodlužuje a jejich maximální věk je zaznamenán 20 let a veverky černé jsou vlastně orientální liška nebo veverky šedé. Barva vlasů se mění v důsledku různých hladin melaninu v těle.

Většina černých veverek může žít ve volné přírodě až 6 let. Stejně jako ostatní veverky se jejich životnost v zajetí prodlužuje a mohou se dožít až 18 let.

Sysel jako Richardsonův gopher nežijí ve volné přírodě dlouho 24 let. Většina samců žije pouze dva roky, zatímco samice někdy žijí ve volné přírodě čtyři roky. Nejdelší délka života veverky Richardsonovy v zajetí je 7 let.

Shrnutí:

Proč žijí veverky tak dlouho?

Délka života veverky se může lišit v závislosti na jejím druhu. Většina veverek nemůže žít déle než první rok života, protože jsou náchylnější k útokům predátorů. Veverky, které dokážou přežít první dva roky života, žijí ve volné přírodě v průměru šest až dvanáct let.

Různé veverky mají různou délku života. Profily očekávané délky života druhů nalezených ve Spojených státech ukázaly následující výsledky, že veverky mohou žít ve volné přírodě až 5 let. Jejich úmrtnost je poměrně vysoká. Pouze 25 procent těchto veverek žije déle než rok a dospívá za dva až čtyři roky.

Veverky sice nežijí jako lidé, ale žijí mnohem déle než ostatní hlodavci. Z větší části závisí délka života zvířete na úrovni predace. V tomto ohledu mají veverky velké štěstí. Mají rychlé reakce, výborný zrak a jsou velmi dobří lezci a skokani. To jim pomáhá vyhnout se nepřátelským útokům.

Mladé veverky jsou nejzranitelnější, protože se nemohou bránit tak dobře jako dospělí jsou kontaminováni virovými chorobami, jako jsou veverčí neštovice. Šíří se kousnutím hmyzem a způsobuje na těle nádory.

Veverky se také mohou stát hostiteli řady parazitů. Například sysli se mohou stát kořistí dravé mouchy Neobellieria vitelliform. Dospělé masové mouchy mohou parazitovat na larvách žijících na těle sysla. Zamořeny jsou i veverky blechy a klíšťata, ale pro ně to není fatální.

Proč investovat do čističky vzduchu?

Ve srovnání s hlodavci, kteří vypadají jako myši a krysy, žijí veverky neuvěřitelně dlouho. Předpokládá se, že u zvířat s nízkou úrovní predace došlo k dlouhému vývoji a veverky jsou pro to ideální. Vzhledem k tomu, že veverky žijí na stromech a jsou velmi mobilní, je pro dravce obtížné veverky chytit. Obranný mechanismus veverek může být jedním z důvodů, proč si vyvinuly tak vysokou zvedací kapacitu pro dlouhou životnost

Reference:

1. https://www.ag.arizona.edu/research/redsquirrel/oldsite/res_pdf/Other%20Squirrel%20and%20Sky%20Island%20Publications/J%20Mamm%20Fox%20Sq%20Longevity%20Koprowski%20May%2088.pdf
2. https://www.jstor.org/stable/1379384